Vyrazili jsme ze Špičáckého sedla a nejdřív to byla celkem pohoda. Šlapalo se nám dobře a první cíl byl pramen Úhlavy. Tam to bylo moc fajn. Nevěřili jsme, že z toho malého čůrku se do Plzně dostane řeka jako hrom. Už jsme se ale nezdržovali, protože nás čekal ten největší kopec.
Výšlap na Pancíř byl fakt makačka! Strašně nás pálily nohy a plíce nestíhaly, ale nevzdali jsem to a dali to v super tempu až nahoru. Ten výhled za tu dřinu stál, viděli jsme strašně daleko – Ostrý, Javor, Špičák, Prenet ……
Pak ale přišel nejsilnější zážitek – slézání hrozitánsky prudkého svahu dolů. Cesta tam skoro nebyla, klouzalo to a museli jsem hrozně dávat pozor na každý krok, abychom nesletěli po zadku. Někteří z nás sletěli. Vše zachyceno fotoaparátem. Viď, Maty Karpíšku. Brzdit to z kopce v tomhle terénu dalo našim kolenům hrozně zabrat. Ale byla to skvělá zkouška obratnosti.
Úplně nejlepší odměna byla osvěžovna u pramene Řezné. Tam jsme do sebe hned kopli studené pití, abychom doplnili energii. Poslední kousek cesty do Železné Rudy už byl jenom takový lehký sestup. Rozchod v Železné Rudě nás odměnil – setkali jsme se s Markem Ztraceným. Domů jsme jeli utahaní, ale pan řidič byl super šikovný, takže cesta ke škole utekla rychle. Myslím, že můžeme být pyšní, že jsme tenhle turisticky náročný den zmákli.
